Instantní zhroucení - A. zapomněla heslo ke svýmu blogísku.

22. května 2016 v 13:26 | A. |  křeslo pro A.
Celejch šest let svýho studia, jsem hleděla dopředu a doufala, že přijde ten báječnej šesťák, kdy už JEN udělám státnice a půjdu do řiti. Přišlo to. A je to takový dno, že šelfový moře je proti tomu Mariánskej příkop.
Už od třeťáku koketuju s myšlenkou jít na doktorát, která teď nabrala konečně konkrétní obrysy, ale jak už to tak u mě bejvá, rozhodla jsem se vzít věci vod podlahy a nehlásit se jen do ČR, ale i na několik zahraničních škol. Je to příšernej voser, doprošování se různejch lidí vo milion věcí, psaní emailů v několika světovejch jazycích , volání na různý místa, řešení zdravotního, sociálního a dalších věcí, který mi doteď nic neříkaly. Stejně mi to podle mě nevyjde a budu nucená se vodstěhovat za Vopa do dva plus jedna na ves a dělat krávy a vočkovat psy se staroušem vod jejího doktora. Jednou podle mě přijde někdo s čoklem s anafylakťákem, já ho zkusím vzít studenou vodou jako podsvinče a když to nezabere, budu bezradně lomit rukama. A pak mě zavřou.
Můj bratr se rozhodl ve třiceti dělat skopičiny neskutečnýho rázu, který za něj žehlí moje bezradná matka, která mi včera diskrétně sdělila, že si dycky myslela, že já jsem to dítě, co roste pro kriminál, protože jsem měla i dvojku z chování a byla drzá a koketovala s lidma od drog a najednou je to ve třiceti to tichý chytrý dítě, co ho dycky bavilo jen čumět do mikroskopu.
Stále nemám chlapa a mám dvacet kilo navíc, který bych nemusela mít. Můj endokrinolog se rozhod, že takhle už to nejde a naordinoval mi euthyrox s tím, že teď to určitě půjde dolů jako po másle. To ale neviděl můj jídelníček v poslední době. Nechť sádlo roste a špeky přetejkaj!
Doma jsem teď trochu za votroka, co dělá domácí práce a nebo dělá řidiče mý řízení neschopný mámě a bratrovi. Od doby, co když držím volant nechci plakat a zvracet, což je snad jedinej přínos, kterej mi dala čtyřměsíční praxe u krav, dělám hlavně toho řidiče. Ne, že by mě to nebavilo, ale je to příšerná ztráta času. Nejhorší je to s mojí mámou, která poprvé v životě okupuje sedadlo spolujezdce (vedle táty od svejch dvanácti sedávám já a ona vzadu) a na každý auto v protisměru křičí pozor a když máme přejet kruhák, tak se chytne madla nad sebou a zavírá oči.
Včera jsem neměla jít s kým na víno, protože všichni moji kamarádi se buď nacházej různě po republice, nebo trávěj čas se svým manželem, nebo nemůžou z baráku, protože si jízdou na koni zlomili páteř tak šikovně, že je šikanujou šrouby a tak žijou z nemocenský. Zavděk jsem vzala přítelkyní svýho kamaráda, kterýho bych ráda byla přítelkyně (a měla jsem co dělat, abych jí to po dvou flaškách růžovýho neřekla), protože vím, že bych pro něj byla milionkrát lepší, než vona, to je jasný, že jo. Když při třetí flašce začala rozkládat, že její bejvalej ho měl ale většího, suše jsem ji požádala, ať mi rozestele a radši se vydala do říše Morfeovy. Docela úspěch, co myslíte. Jinak dneska mě do Brna veze druhej kluk, kterýho bych brala všema deseti, kterej má radši přes oceán vztah s Američankou, než se mnou (nezachápeš, jak se nepochopitelně říká v Brně místo nepochopíš). Jednou mi řek, že nemá rád český holky, protože jsou moc obyč a mě, protože jsem moc výstřední a ta Američanka je prej akorát. Okej, smířím se. Ale cesty zadara až před kolej, toho se nevzdám.
Říkám vám, jediný, co mi v mým bídným životě přináší satisfakci, je moje práce, ale to pouze, když zrovna nepracuju, protože když pracuju, tak se chci střelit brokovnicí do kotníku a zavolat jim, že mě vezou do úrazovky a svoji náplň nedávám. Ale když dopracuju, slyším cinkání mincí. Když mi volaj, že mě potřebujou, abych si vzala víc hodin, přijdu si důležitá minimálně jako Obama (možná ještě trochu víc). Když mi přijde na mail výplatnice a když se ukážou peníze na účtě, mám dost orgastický pocity (asi... jistě to nevím, ta absence chlapa prostě už trvá moc dlouho). Ale říkám vám, až přestanu bejt student a tudíž budu nucená dát ze svejch těžce vydělanejch prachů 15 procent Andrejovi, tak už to vážně nedám a satisfakce skončí!

Tak tohle je teď můj život. Žít ho nechci, ale zabít se taky ne. Poraďte, nebo aspoň politujte. Díky. A.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Líza Líza | 18. června 2016 v 23:30 | Reagovat

Po několika letech zpět na blogu a nechápu jak sem někdy mohla vypadnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.