Listopad 2011

non rien de rien

29. listopadu 2011 v 20:26 | Bařena. |  radosti všedního života
nemůžu spát. JÁ, která jsem dvacet let večer lehla a spala až do rána, najednou NEMŮŽU SPÁT!!! a je to, vážení, peklo všech pekel. kupříkladu dneska ráno, když už to vypadalo, že se výjimečně vyspim, jsem měla pocit, že jestli okamžitě nevstanu a nevykonám mikci, stane se ze mě Tycho de Brahe. oddalovala jsem to jak jen to šlo a pak... vykonala a už nezabarala. kocour se rozhodl, že mi při tý příležitosti (panička je vzhůru už ve 4:52) vyškrábe oči a ukousne palec na levý noze. příjemný. takže jsem se tak do sedmi převalovala a pak usnula. přesně na 29 minut než zazvonil budík, příšerný.

určite to bude tim, že jsem zas rozjela svou pártydráhu ve velkým (a než to stačilo přerůst v něco ještě většího a špatnýho, zase jsem jí skončila-.-) to jak jsem se opilá potácela sídlištěm, to už jste četli, ale to jak A. vykřikovala, že všechny tance maj základ v kopulačních pohybech, to už ne. já jsem toho názoru, že člověk by si měl prostě čas do času tu svojí držku vožrat, pak celej druhej den brečet, že je debil a svíjet se v kocovině pod stolem, to vás totiž naučí! historky z takovýchto večerů bývají vždy peprné a nejinak tomu bylo i na mojí brzdej párty. jak jsem již předeslala, bylo to žoviální. za karambol číslo jedna považuju skutečnost, že se zrovna sklidilo svatomartinský víno, který jsem strašně potřebovala ochutnat a ochutnávala jsem ho tak intenzivně, až jsem si z toho ve tři ráno na záchodě musela zavolat meziměsto. volala i A., pro změnu z balkónu. když chcete udělat veterinárnímu medikovi radost, přineste mu k narozeninám pět balíčků návleků na nohy (to na pitevnu), krabici rukavic (taky na pitevnu!), injekční stříkačku (?!) a flašku zelený, protože až se osazenstvo bude v jednu ráno nad šestou sklenicí svatomartinského nudit, může někdo zavolat "návleky na hlavy"... doteď lituju obsluhu, která byla jinak celej večer až vlezle příjemná a my jí tam nechali takovejhle svinec. no a teď zlatý hřeb večera: Strejda Luboš. kdoví, kde skončil tenhle strejda... A. má pocit, že s ní v křáku, ale já myslim, že tak daleko to nedošlo, přecejen medičky jsou stvoření uvědomělá. no ale kocovinu jsem měla opět slušnou, A. vomitovala v přímém přenosu cvičení z fyziologie a vysloužila si tím obdiv u takovejch těch typickejch pijanů, co se takhle cejtěj obden, ale nikdy by to do ní neřekli. takže to byla párty a já myslela, že to byla dobrá párty, ale pak mě trumfnul můj bratr (17!!!). v neděli dorazil domu z kámošovi taky brzdej párty po 22 hodinách, tomu já řikám kalbička! ale dostal čóču, smrad.

a teď nastane ten pravej mordor. zápočtovej tejden, kolčo z kravskejch hnát, referáty na bláznivý témata z fyzioly, nastudování si pohlavních cest v rámci histoly a vypracování nejzasranějšího podnikatelskýho plánu na ekonomiku. NEVIM kde mám vzít čas, chuť a energii. možná kdybych se aspoň vyspala, nenadávala bych na všechny a na všechno (ale to by pak bylo divný, protože to já, druhej Adolf, dělám pořád)

a kdyby ste se ptali kdože to byla Edith Piaf, tak jedna stará kunda co zpívala šanzony a A. je musela poslouchat. jo, má z toho psychický blok do dneška!
a já taky.

kde se jezdí tam se dláždí

20. listopadu 2011 v 10:36 | Bařena. |  radosti všedního života
udělala jsem si opravdu víkendový víkend a něco mi říká, že ve čtvrtek zpláču. ve čtvrtek je totiž zápočtovej test z histoly - pro mě naprosto abstraktní obrazy a ještě abstraktnější výrazy ve skriptech. no nějak to dopadne, doufejme, že se mi to podaří aspoň trapně vopsat!

hned ve středu, po třech dnech hysterie a ubohejch šesti hodinách spánku denně, jsem udělala kolokvium z anatomie. opět jsem se přesvědčila, že i kdyby bylo tisíc otázek a já se jednu nenaučila, tak to bude přesně ta, kterou si vytáhnu. blbý.
jindy bych to bejvala dospala následně po cestě vlakem, ovšem to bych s sebou nesměla táhnout Volďáka. rozhodla jsem se, že budu uvědomělá a ulehčím spolucestujícím trapné pohledy na mě a moji mňoukající, řvoucí kočku a zůstala jsem tzv. u hajzlu. ne tzv., prostě u hajzlu.. no co vám budu vykládat, venku 3 stupně, u hajzlu 3 stupně, řvoucí kočka, nechutnej chlápek a dveře mezi vagonama nešly zavírat. když jsem dojela do Pradubic, tak jsem necejtila obě nohy a byla téměř hluchá. příště se na nějaký pohodlí mejch spolucestujících vykašlu!

a nedospala jsem to ani doma, jelikož mě v kapse hřály lístky na půlnoční premiéru Stmívání 3! ano, i já mám tuhle mánii, kdy se doma mažu tělovým mlékem s verbenou a nedočkavě stahuju každej novej díl upířích deníků... samozřejmě, že Bella a Edward forever and ever a já řvala stejně jak ty patnáctky vokolo, popcorn jsem naládovala ještě než začly reklamy a vo půl třetí ráno jsem spokojeně dojela domu. peklo.

oslavila jsem další své životní jubileum. jak v kruhu rodinném, tak v kruhu alkoholovém. tequila a startky, smrdim až za roh, potácim se po sídlišti a brečim, že mi je zle. kačena se mi směje, honza se mi směje, všichni se mi smějou, protože to je tragický. doma jsem si k posteli dala odpadkovej koš, naštěstí nebyl potřeba.
je ráno. díkybohu, že mi NENÍ zle. skáču tři metry do stropu a volám hurá, protože jsem čekala, že budu opět umírat v bolestech následující dva dny, magická jednadvacítka.

ale teď už se musim vopravdu pustit do tý histoly, je to boj.
epitel na pytel.

to víš, devadesátka

9. listopadu 2011 v 0:33 | Bařena. |  radosti všedního života
jednou si člověk vyrazí z kopejtka a trpí jako pes. já vám fakt nevim, co je horší, jestli bejt pověstná tim, že můj žaludek neudrží víc jak tři piva, nebo tim, že po jakýkoliv pitce jsem celodenně zničená, voteklá, s kruhama pod očima a mám děsnej bolehlav. no vyzkoušela jsem si oboje, první fáze jsem se úspěšně zbavila někdy okolo osmnáctejch narozenin, ovšem druhá stále trvá... buď jsem měkká a netrénovaná, nebo to je boží trest za to, že jsem se drze neučila!
a to jsem ten včerejší den měla tak dobře našlápnutej, nejdřív prímová přednáška na téma vývoj vnějšího genitálu, pak úspornej nákupeček v bille a nakonec erobikovej maraton a nervy břišní krajiny. tak zněl plán.
no.. plán neplán, můj večer skončil ve tři ráno debatou o sexuálním životě mých spolužáků a upřímně nevim jestli se s nima budu ještě někdy moct bavit jako dřív. asi ne. dokonce doufám, že některé jedince během příštích několila dní ani nepotkám, až tak to bylo žoviální.
vzhledem k tomu, že moje téměř čtyřicetiletá matka si mi minulý týden stěžovala, že jít s kocovinou do práce už neni co to bejvalo, jsem relativně klidná. já si to narozdíl od ní ještě můžu dovolit.

díky za váš čas