Září 2011

korespondence

30. září 2011 v 8:59 | Bařena. |  radosti všedního života
nazdar
hele já jsem ráda, že se mi tu objevujou nový komentáře u prastarejch článků, ale proč je u každýho odkaz na nějakej pošahanej web, to fakt nestíhám. Takže díky Pepane, Deny, Davide a nevimkdo v jedný osobě, je to super! -.-
no a zpět k zamýšlenému tématu. jsme divná rodina, to jako nezastírám. kdyby ste znali naši Bonžu co skupuje všechny ruční mandly a pizza pávne na všech předváděcích akcích kam se dostane a pak je ješte schopná zapomenout osm dek z merino vlny v buse, taky byste jí trochu zatli tipec, ale o tom až jindy. na poslední žoviální rodinné oslavičce jsem se pobavila jako dlouho ne. co na tom, že to bylo v dubnu nebo kdy, baví mě to neustále. já mám totiž bratrance. oni jsou asi trochu po Bonže, protože VŽDYCKY když maj přijet, tak se něco posere. buď přijedou o 4 hodiny dýl (to se stane většinou) nebo jedou na čas a dojde jim deset kiláků od místa akce benzín (to se stalo teď) a všichni achaj a ochaj co se s tim jako udělá a pak pro ně nějaká dobrá duše dojede, daj si panáka a věc je hotová.
přijela jsem, sedla si a celou dobu jsem z jedný strany poslouchala jejich historky, u kterejch jsem se lámala v pase a chlubila se svym dásňovym úsměvem a z druhý strany jsem zas neustále poslouchala svou drahou tetu, co mě pod tíhou alkoholu presvědčovala o tom jak moc mě má ráda, rodinná klasika.
moje krátkodobá pamět je na prd, takže ani jednu z těch dobrejch historek si prostě nepamatuju celou, což znamená, že vy byste se asi ani nezasmáli. noa navíc jak řikaj "ono to tak pak nevyzní!" a maj recht.
takže tady Mártyho historka co mi včera dorazila mailem, já vim, že to tak asi nevyzní, ale já a moje dvě spolubydlící tomu dáváma 9/10

Zkouška

Ahoj Didi,
no hele nebyl, ale má to pěkný příběh. Brzy ráno jsem vstal se svěží náladou odhodlán podat
výkon blížící se Kateřině Neumanové na olympiádě. Samozřejmě... snídaně byla božská: Dva
rozpečené tousty se smetanovou pomazánkou a uzenou šunkou od kosti za 11,90 v akci od
Lidla, završené čerstvou paprikou a miskou cereálních kuliček s mlékem. K tomu všemu jsem
popíjel hrnek černého čaje s citronem, protože pocit ranního tepla zahřeje i Eskymáka, který
strávil půl hodiny s vystrčeným zadkem, tak jak si to příroda občas žádá.
Při poslední kontrole věcí se probudil můj bratr a ptá se mne kam jedu. říkám:" Na
Dejvickou." a on na to:" Tak to já jedu s tebou." Rychle se oblékal a právě tehdy rozhodl o
mém a jeho osudu. Vyňal klíče ze své kapsy od Forda eskorta s rokem výroby, kdy Kolumbus
objevil Ameriku a tak jsme vyrazili.
Zpočátku to vypadalo slibně nastartovali jsem očistili auto a v poklidu jsme se odpíchli z
místa, kde auto stálo asi tak tři dny. Po chvilce jízdy jsme zapli topení, tak topíme a topíme
a ono to netopí. Připadal jsem si jak převážené mražené kuře, chyběla už jenom potravinová
folie a píseň od Queenu rockového řidiče náklaďáku. Říkali jsme si, že to je nějaké divné, ale
přesto jsme jeli dál. Mezi tunely na Dejvice, když nastal tak obávaný strmák vylezla teplota
motoru tak rychle, jako schodek naše státního rozpočtu za posledních 5 let. Vařili jsme! Po
půl hodinovém čekání a troubení aut, že jsme naprostý tupci, když jsme zastavili na okruhu
při sjezdu na Smíchov, jsme museli začít couvat. To přimělo řidiče si myslet, že za volantem
sedí opičák a jako poradce má opařené půlky na které byl namalován knír a obočí. Po krátkém
sjezdu jsme se dostali do garáží na Smíchově, kde jsme auto uložili dolili vodu a počkali až
nám roztaje zmrzlá kapalina. Poté jsme se odebrali domů na teplý a uklidňující oběd.
Ale zítra snad už dorazím :-D

teta Kateřina

20. září 2011 v 22:58 | Bařena. |  radosti všedního života
bojuju s plísní v našem pokoji, špatnym počasim a anatomií, jo, už zase.
poslední prázdninovej víkend jsem strávila - chvíle napětí - v bille. jsem totiž uvědomělé dítě a snažim se svý rodiče nezatěžovat víc než už to dělám noa taky (to je spíš ten hlavní důvod) miluju sekáče a čínský jídla (když teď máme pod barákem to bistro!) a ve středu večer nerada sedim doma, a to jak jistě chápete nejsou schopni pochopit moji rodičové a kapesný se prostě nehne. blbý.
takže jsem třicet hodin seděla na pokladně číslo jedna, ptala se na billa kartičky, omlouvala se, že becher v akci už došel a že to nějaký jelito blbě vobjednalo a prodýchávala všechny důchodce, který si odmítali dát zarážku za svůj nákup a pak se rozčilovali, že už markuju cizí. dobrý.
řezník mi prozradil, že ač by se nerad vychloubal, tak je nejlepší ve svym oboru v celý střední evropě. no to je mi novinka, takže kdybyste chtěli tuhle řeznickou chloubu spatřit, přijeďte se na něj podivat do přelouče. ale teda nepředpokládám, že byste po tom nějak prahli, že.
opila jsem se se Z. a pak nemohla spát z toho, že jakmile zavřu oči, vleze na mě pavouk. udělali si totiž hnízdo v mý botě zatim co jsem tu nebyla, svině. ale i to jsem překonala, plesnivý povlečení vyprala, všude vysála a do zásuvky píchla biolit. noa FUNGUJE TO! zatim. modlim se, aby nepřestalo.
dneska jedna z mých chytřejších spolužaček při četbě odborného anglického článku prohlásila: "já tomu rozumim, ale vůbec si to neumim převíst do tý češtiny" aneb do poslední chvíle se snažte zachovat si dekorum a hlavně nedat znát, že tomu rozumíte jak koza petrželi.
asi tak 90% lidí si přes prázdniny pořídilo nový malý psy a aby o tom celý svět věděl, začli je samozřejmě vodit na přednášky. já je podezřívám z toho, že si je za tim účelem snad i koupili. noa já jsem na to alergická. co může dělat osmitýdenní štěně na přednášce co trvá hodinu a půl? kňučí. kňučí hodně a ruší. je to fakt slast.
ať žije veterina. kdyby bylo dovolený brát ty zvířata na pitevnu, vsadim se, že by jich tam bylo denně dvacet.
dneska jsem po třech měsících potkala pana doktora M. a přesvědčila se, že je stejně fakt dobrej. kdyby v jeho přítomnosti nedosahovala moje rudost 10/10, tak bych k němu na ty cvika i chodila, ale bohužel. na zkoušku si pořídim papírovej pytel.
jsem z tohohle semestru fakt posraná a přesně podle toho vypadá i tenhle článek, doufejte, že se to zlepší, já doufám taky.

jak řikáš...

4. září 2011 v 12:04 | Bařena |  radosti všedního života
mé psací prodlevy jsou delší a delší, kéž by tím i mé články byly kvalitnější a kvalitnější.
od karambolu na Bítově se opět přihodilo mnohé, vypíchla bych (po vzoru Rytmuse) zejména můj velmi kulturní výlet do Plzně a hned za ním neméně kulturní rodinnou dovolenou v Bulharsku, ze který jsem se vrátila asi tak přesně před deseti minutama a jsem z toho ještě celá hyn!

Plzeň
já se vám přiznám, byla jsem v těch končinách prvně. svoje pozvání ke Katce jsem si sprostě vydupala už někdy v březnu ve škole, jelikož jsem si mezi všema těma koňákama a koňačkama z veteriny přišla fakt blbě, když ani nevim (už vim!) jakej je rozdíl mezi teplo a studenokrevníkem. a to je, přátelé, pěkná vostuda. nehledě na to, že na koni jsem seděla jenom jednou, ve čtyřech letech, kdy kolem našeho baráku jezdila každej den paní Dařílková a babka jako ředitelka školky mě jí (s)prostě nacpala. je třeba podotknout, že ten den jsem na sobě měla JENOM sukni a jízda na koni pro mě tak nebyla dvakrát příjemná, pokud se tomu vůbec jízda říkat dá. no a tak jsem vzala Katčinu kobylu útokem. byla jsem ze svý první velký vyjíždky tak vedle, že jsem nedokázala nic jinýho, než jít krokem a na zpáteční cestu jsem musela přesedlat na poníka, se kterým jsem se odvážila aspoň cválat (za vydatného křiku "stůj, kam běžíš"). takže teď už si taky můžu půjčovat knihy o kování kopyt a parkůru, protože už jsem děsně znalá.
ale tím můj výlet zdaleka nekončí. shodnou okolností se v Plzni zrovna konal pilsner fest, sám o sobě nejnudnější fest co znám, ale garážová party Evropy2 s Pájou Cejnarem to vylepšila. moje hra "vyber si a napodob" už je prostě legendární, ale tentokrát jsme ji vydrželi hrát fakt dlouho. druhej den se vždycky divim, jaktože mi nikdo nedal po tlamě.
dokonce jsem byla pozvána na mši, škoda, že ve dvě ráno zrovna žádná nikde nebyla. blbý!
jsem prostě přesvědčená, že moje osoba nějakym záhadnym způsobem přitahuje všechny tyhle pochybný existence, ztroskotance v péřovejch vestičkách, za kterejma je zastrčenej časopis maminka (teď si nevymejšlim) a oni myslej, že to, že sme se potkali, je znamení. taky obliba seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 vzrostla, a to díky Láďovi Ondřejovi, kterej tam se svejma dvěma gorilama taky tančil a my ho napodobovaly a on si myslel, že nás sbalí. nesbalil.
po dvou letech jsem pila až do rána, spala u cizích lidí v cizim bytě a cizim městě a celej druhej den trpěla nedostatkem spánku a kocovinou, krása.

uplně jsem se teď vyšťavila vzpomínáním na Plzeň, takže Bulhary vám nechám zas na jindy. to je totiž taky výživný!!