Květen 2011

Kterak se Baruna křovím proháněla

24. května 2011 v 21:10 | Bařena. |  radosti všedního života
dala jsem si na čas, jo. ale ne proto, že bych vás chtěla napínat, nýbrž (trapně) jen proto, že jsem psychicky naprosto vyšťavená a zkouškový začíná a v džínech mi je teplo a tak vůbec. no klasicky - mám se fajn.
nuže:
asi tak přibližně od první minuty co nám někdy v únoru řekli, že v květnu jedem na VÝJEZD, jsme se těšili jak malý děti. rozumějte výjezd = tři dny v terénu, pomalu nejíte a nespíte jenom abyste viděli všechnu faunu a floru střední Evropy, snažíte se bejt co nejvíc nenápadný, nosíte khaki hadry a glády a radši vůbec nemluvíte, jen listujete odbornýma knihama, abyste si správně určili to na co právě zíráte. no, to řikali, že bude. dokonce vydali i třístránkovej manuál s ultravtipnejma větama typu "pokud máš doma alespoň sedmkrát zvětšující dalekohled, určitě ho vezmi s sebou!".
vzala jsem. a realita byla taková, že už v autobuse to chtělo nějaký volty (samozřejmě, jak v prváku na gymplu), takže jedinou mojí starostí na první zastávce - rodný dům Johana Gregora Mendela + poučná výstavka s názvem chromozomy, bylo čůrání. za 30 korun to taky bylo to nejlepší co jsem tam viděla, i když teda výklad (čti: 30ti minutový příběh o "průvodcově" rodině, komunistech, svatbách ve vesnici a rekonstrukci domu) má u mě osm bodů z deseti. jestli se někdy budu vdávat (a já budu!) tak ve Vražným!
to, že z nás pubescentní adolescenti ještě tak zcela nevymizeli se ukázalo asi tak v pátý vteřině potom co jsme zastavili před budouvou s nápisem Středisto účelové honitby, zbytek si domyslete.
přivítal nás velmi kontroverzní pán, kterého všichni nazývali panem inženýrem, co měl lehce (těžce) ruský přízvuk a pletl si pojmy cigareta a joint. větou "kdo si zapálí, ten uhoří" to naprosto zabil.
mým největším zážitkem bude zřejmě ještě na dlouho skutečnost, že se do mojí polní pasti na hlodavce opravdu nějaký hlodavec chytil, sice ne až tak úplně mým přičiněním, ale past byla moje! až vám s mírnou kocovinou, po třech hodinách spánku, v sedm hodin ráno, čtyřikrát sklapne vaši ubohou pravou ruku prázdná past na myši, taky budete mít radost, že v tý osmý něco je. morbidní.
no abych to zkrátila, za větší zmínku stojí samozřejmě i ornitologická "vycházka", o který jednou stejně napíšu knihu, protože - teda upřímně - čekala jsem mnohé, ale skutečnost to všechno předčila. vypíchla bych zejména Dundieho, Nea a docentovu Che čapku, která dodala našemu výletu tu správnou rebelskou náladičku. naučila jsem se, že slovo remízek použije v 90% případů každej člověk naprosto blbě a nemístně a že to slovo by se ani vyslovoval nemělo, protože Jirku vyloženě dráždí. taky, že když sledujete sýkorku jak letí do hnízda, musíte vyčkat s dalekohledem u oka i kdyby ste měli chcípnout, jinak nejste správný ornitolog a podle Jirky to máte v paži (čti: u prdele).
dvouhodinová cesta lesem ještě trošku zhoršilA mojí už tak strašně přehnanou arachnofobii, takže ta mrtvolka pavouka, co byla v pátek večer za mym stolem ZMIZELA a určitě teď někde číhá na svýho vraha (MĚ!!!).
zakončila bych to fotečkou, která byla pořízená na zpáteční cestě busem, ale jelikož mi tam splývá brada s krkem, tak si ji odpustim.

díky.

zde z ponekud depresivnejsiho soudku od A.!
Klasik praví:
Plazím se k zítřku po kolejích svýho včerejšího dne
Jak to se mnou jenom dopadne...

A takhle já se nějak cítím. Nějak už nevím, co čekat a ze který strany přijde rána a ze který nepřijde a kdy z tohohle všeho skončím v psychiatrickým sanatoriu u Dr. Chocholouška.

Sice jsem neabsolvovala vrcholný pochod našeho výjezdu s nejobávanějším z nejobávanějších a naše trasa se nesla v klidném duchu -až dojdem tam dáme si svačinku- a -až dojdem tam, tak si dáme pivíčko-, ale cíl výjezdu jsem stejně moc nepochopila. Celý to spočívalo v tom, že jsem přijeli do snad nejmenší vesnice na celý Moravě (jo, byl to městys, ale všechno důležitý se poskládalo kolem jedný polohlavní silnice), ubytovali se ve středisku, který je celý postavený z barvenýho bakelitu (však taky poučení o BOZP se neslo hlavně v duchu, jak se neotrávit, až to tam celý vzplane) a hnípali jsme a hnípali. Což se nikomu před zápočtovým tejdnem nehodilo a nehodilo by se to ani "právníkům" (to mi nikdo neupře). Program spočíval v několika hodina práce, která se tak nějak udělala a potom v odchodu do restauračního zařízení, kterej nám byl doporučen (skoro až přikázán) za účelem konzumace alkoholu a nespánku, kterým se všichni učitelé děsně bavili. (Jen tak mimochodem, všichni se přes tu hojnou konzumaci alkoholu zúčastnili všeho, takže vybízím učitelé na střední ch školách, ať to vedou taky takhle na školních výletech, protože to prostě jde a protože většina z nás mentálně ještě nedosáhla svého fyzického věku, tak se nebojím, že by o těch 5 let dřív nefungovalo...).

A pak, když jsem přijela domů jsem se mohla strhnout, abych se naučila na něco, z čehož jsem byla zkoušená 30 vteřin (opravdu) a i kdybych neřekla ani vlastní jméno, stačilo bych, abych natáhla ruku s indexem a byla bych odměněna za mé (spíše předchozí v tomhle případě) snažení. No a nenaučila jsem se něco, co bude trvat asi 30 minut a bude to prostě víš-nevíš. Tak na tom teď pracuju a jsem v hluboké depresi, protože do toho sháníme bydlení, což vůbec není jednoduchý a všude maj byty pro 3 a my nemáme třetího a tak. A nesnáším nejistotu, což mi se zatím nesplněnejma zápočtema a nenalezeným bydlením nedělá dobře. PROSTĚ. A kdo to nechápe, tak by se mi měl podívat do mozku, jaký je tam tóčo a čóro móro.

Víte co je nejhorší? Když už serete samy sebe a nemůžete se sebou vydržet. To je totiž už taky dost na Dr. Chocholouška.

A do toho mi jedna z mých nejlepších kamarádek napsala, že pracuje pro Partners a nejde na školu, na kterou vždycky chtěla a loni se tam nedostala a letos snad jo. A nablila (odpusťte mi ten výraz, ale to nejde nijak popsat) mi o tom několik dlouhých odstavců na ICQ, který spočívali v tom, že tomu přece nerozumím a že to nemá žádný háčky a tak. Prostě už absolvovala takový to školení, kde jim vymyjou mozek a naučej nesmyslně argumentovat, proč je jejich práce úžasná a kolik na tom vydělaj peněz a tak.
Jsem zničená a budu to těžko prodýchávat.

Zase se mi zbortily ideály. A z vlasů se mi vymyla henna. Katastrofa! Ale už mám objednanou nějakou francouzskou, takže zase můžu nadchnout kadeřnici prácičkou, kterou opravdu nemá ráda (co už, někdo u toho Chocholouška skončit musí a já to bejt nechci).

husí trus a lepra ze sekáče

14. května 2011 v 19:04 | A.
Drazí a milovaní,

Včera jsem se rozhodla, že se budu celej den flákat. Teda já ne, to osud. Řekla jsem si totiž, že když se mi bude něco chtít dělat, tak to dělat budu no a ...... nic se mi nechtělo.

Prakticky celé dopoledne jsem strávila u kadeřnice, která mi obarvila hlavu hennou a asi jí to moc po chuti nebylo. Vážená paní, jo, smrdí to jako zapařený seno, ale obsah střev kormorána je horší, vězte. Vážně to je divnej smrad na barvu na vlasy. Hodně divnej. O to horší je ta barvička v nativním stavu. Když se na mé opečovávané a milované kštici objevilo to zelené kachní ... trus, tak jsem s hrůzou v očích vzpomínala, jak jsem si nechala ve druháku na gymplu (protože jsem měla pocit, že si mě můj přítel nevšímá) ostříhat půl hlavy a tu delší půlku si nabarvit na zeleno (čehož si nevšiml on, ale jeho matka, která vypadala jako by měla záchvat padoucnice, protože už tak mě nenáviděla a k tomu ještě zelená hlava. Jo a taky si toho všimli jeho sousedi, zvlášť ten, kterej je alkoholik a neustále jsem mu musela podávat pivo, které měl v base vedle lavičky, na které seděl. Místo obvyklého : "Mladá vod XYonů, podej mi jednoho rozvraceče rodin!" mi říkal: "Vodníku, podej mi....!"). No prostě nebylo to dobrý období pro moje vlasy a musela jsem se potom nechat ostříhat nakrátko, což mému kulatému obličeji moc nesluší a i když se kadeřnice fakt snažila a udělala mi kvalitní echt krátkou podkovu těšila jsem se, že to zase naroste. (A přítel se se mnou mezi tím rozešel).

Následující část není reklamní, ale výpověď feťáka. Jsem závislá na kosmetice Yves Rocher. Na ten mejkap jsem si nějak zvykla a průměrně tak jednou tejdně ho použiju (fakt!). Prostě když mám ráno trochu víc času, což se člověku mého typu, kterej nevstával v 5 ráno ani v předškolním věku, kdy je to prej fyziologický (no nevím), moc nestává, tak si ho na ten ksicht napatlám a moje pubertální pleť (rozuměj mastná) vypadá fakt o něco líp. K mastné pleti dodávám jen to, že mojí matce je 56 (proboha hlavně jí neříkejte, že jsem vám to práskla!) a pleť má jak 13ka. A to chodí jednou měsíčně na kosmetiku. Prostě jí má mastnou. Vrásky nic moc (když se jednou rozhodla, že si koupí krém na vrásky, tak ji potom málem léčili na kožním z těžkýho akné) ale jebáky všude. Takže je to asi rodinný prokletí. To usuzuju z toho, že má mastnej ksicht a suchý nohy, což já mám taky. Už se toho asi nezbavím. Ale zpět k Yvesovi. Maj geniální obchodní strategii slev, kartiček, dárečků, milejch a zasvěcenejch prodavaček. Ale taky tu kosmetiku prostě uměj, to se nedá svítit. Takže si tam vždycky přijdu něco koupit (jsem chudej student, takže samozřejmě na slevičku na letáček) a poberu 10 věcí a mamina mi musí přispět. Ve čtvrtek jsem došla do takovýho stádia, že jsem si u nich koupila voňavku, protože fakt voněla krásně, přestože jsem věděla, že voní moc silně a hodí se tak do divadla nebo na ples, kam se já (jak víte) moc nedostanu. Ale máma mi objednala na prázdniny lístky do Benátské opery na Aidu (protože po týhle Verdiho holce se jmenuje náš pes), tak doufám, že osud ke mně bude milosrdný, že se tam dostanu a budu se moc našplíchat tadytou věcí. Větší úlet na tom je, že už teď přemýšlím, kterou vůni si místo toho v pondělí v Yvesoj koupím. Tak nějak nám osídlil koupelnu i co se týká dekorativní kosmetiky a už od něj máme i šampony, takže až vyrobí (nebo si u něj všimnu, že má) pastu na zuby, může se na dveře naší koupelny napsat Yves Rocher.

Teda vlastně prací prášky taky ještě nevyráběj. A prací strategie mojí drahé máti je vážně extrémní. Když můj bratr chodil na farmačku, tak mu vždycky při praní pláště nadávala, že to musí prát, dala ho do pračky vyvařit a 6x si umyla ruce. Moje pláště tam dává kleštěma. Ve čtvrtek mě přijela navštívit do Brna a já ji vzala do sekáče, kam chodíme s Bařenou. Koupila mi tam košili a halenku, nechala si dát od nechápavé prodavačky 2 igeliťáčky, strčila si to do vlastní kabele a odjely jsme. Doma se mi to rozhodla přemáchnout ve vodě, což dělala, pak to vyždímala, očuchala, začala se rozčilovat nad nechutností second handů a strčila to do pračky. A pak si 6x umyla ruce....

HOWK.

chtělo by to nějaké voživení.

11. května 2011 v 18:30 | Bařena. |  radosti všedního života
mám pocit, že mi moje nový boty amputujou obě nohy v kotníku. jo, až tak mě dřou. ale víteco, pro krásu se musí trpět. a tak jsem dneska celej den trpěla, svíjela se, kulhala a stěžovala si a NIKDO to stejně neocenil. no... klasika

dnes jsem striktně odmítla dva pouliční nabízeče. jeden se urazil.

minulou sobotu jsem celou věnovala pečení. ano, PEČENÍ! dortíčku. upíct dort pro partu skinů neni úplně easy, ale myslim si (skromně), že jsem to fakt zvládla. celej večer jsem na ten dort měla tak neuvěřitelnou chuť, že jsem si chvílema myslela, že to nevydržim a půjdu si za ten bar kus prostě ukrojit. ale vzhledem k tomu, že jsem barmanovi způsobila záchvat smíchu svojí občankou, kde ročník 1990 vážně nečekal, nešla jsem. jedna ostuda mi už stačila. ale zvládla jsem to. dala jsem si místo toho radši housku s čočkovou pomazánkou a plátkem tofu, protože abyste věděli, byla to vegetariánská párty! a byla dobrá. někdo jsme si to užil víc (ahoj Zuzko), někdo míň (zdravim Týny třikrát politý kalhoty) a nakonec jsme spokojeně odjížděli k ránu domů. co na tom, že jsme byla celou neděli totálně nepoužitelná, že.
nu což.

odpoledne jsem ve městě potkala chlapce, který si myslel, že jede v autě, přitom šel pěšky. po chodníku. řadil, brzdil, troubil a žádal lidi (mě třikrát), aby se mu uhli z cesty, že projíždí. bylo mu asi 14 a myslim si, že to jeho chování nebylo standardní.

večer je oldies party a cejtim v kostech, že to bude pekelný (to cejtim v kostech pokaždý).
pěkný večer
vaše pekelnice!

nečtěte to

3. května 2011 v 19:18 | Bařena. |  radosti všedního života
je 3. května.
chčije, jsem v Brně, mám krepatý "vlasy", od zítra chodim pěšky, protože 265 Kč na šalinkartu je setsakra velká částka v mym měsíčnim rozpočtu a dnes jsem hodnou chvíli osahávala koňský penis. mrtvý.
mám se skvěle, jak je vidno!
za dva týdny mě čeká pověstný zoologický výjezd do temných končin Nového Jičína, kde se nachází asi tak věškerá fauna a flóra střední Evropy, nemám absolutně nic co by se dalo považovat za "nenápadný oděv do přírody". moje jediný tepláky jsou ze sametu a čorla jsem je v patnácti jedný holce na veslování, a tak jedinou mojí jistotou jsou khaki šortky a dalekohled. dobrý!
v hloubi duše vlastně už dlouho toužim po maskáčový rybářský vestě. ukojím svou touhu.
za posledních 14 dní se mi podařilo asi tak přibližně jednou trefit svůj oděv adekvátně počasí.měla bych se začít řídit teploměrem a ne kalendářem.
moje pseudokonversky z hongkongu, které jste mi všichni tak záviděli (!) (a už nemusíte), dalo se to čekat, rozpadly se. snažila jsem se to zachránit, zapojila fantazii a vkusně je podlepila linem, bohužel, taky vzalo za svý.zatim jsem nenašla žádnou vhodnou alternativu, takže běhám po Brně s patou prakticky na chodníku. ano, je to příjemné.
a jsem z toho mrzutá.
měla bych založit rubriku senkrovna, možná by stačila jenom ta. snižující se úroveň mého psaného projevu přisuzuji až nechutně se blížícímu zkouškovému, ze kterého mám už druhý týden ten odporný svírající pocit v žaludku.
zapracuju na sobě.
joa nejdůležitější věc závěrem, mám májku!!!