Září 2010

hekající.

27. září 2010 v 17:22 | Bařena. |  radosti všedního života
a je to tu opět, přátelé, pelichám!
je jen otázkou času, kdy se zase ucpe odpad a mně se na hlavě vytvoří pověstné cédéčko. soudě podle počtu denně vypadaných vlasů k tomu nemám moc daleko.

nezvládnu sedleh. no dobře, s vypětím veškerých sil jsem jich předevčírem udělala pět a ještě dneska se nemůžu ani pořádně zasmát, jo, bolí to jako čert. lidi řikaj, že to asi dělám špatně, ale proboha vysvětlete mi, co se dá na sedlehu udělat krucinál špatně-.- no každopádně už mám jen týden na to abych se psychicky (fyzicky to prostě nezvládnu) připravila na přístí hodinu TV. bláhově jsem si, já hloupá!, myslela, že nedejbože přestane to trapné soutěžení co známe všichni ze střední školy. osmistovka. dvojtakt! (nikdy jsem se ho nenaučila) ovšemže ne. zátěžový test mě má ve své moci.

brno není zlatá loď. brno je od úterního dopoledne loď potápějící se. ano, přišlo to vcelku rychle. rychleji než jsem čekala (co jsem vlastně čekala?!) nebudu si vám tu stěžovat, kolik hodin jsem se za tenhle skvělý, upršený a prodloužený víkend učila (moc) a ani kolik jsem se toho naučila (nic), protože -a všichni to víme- BUDE HŮŘ-.-

a to jsem vám chtěla říct!

ještěžě je ve středu mecheché. no.

A šup tam s nim.

19. září 2010 v 11:22 | Bařena. |  radosti všedního života
a je to tu, přátelé. megaprázdniny se tak dlouho chýlily ke konci, až se právě DNES! dochýlily. achjo. no. přeperu si spoďáry a vyrazim do Brna, jupí.

měla bych si sepsat seznam alkoholových nápojů, které mi nedělají dobře. nebo spíš možná seznam těch, které mi dobře dělají, ten bude výrazně kratší (a konečně si zapamatuju, že vodka na něm není!).
zajímalo by mě, jak se člověku přihodí, že při příchodu domů má vizáž vcelku docela hodně výbornou a ráno... RÁNO, mlčím. chci odpověď (řekla a natáhla papírový pytel na hlavu).
můj hlas zní jako strejda Jánskej a moji noví spolužáci si budou myslet, že jsem Jaruna co hulí šedesát denně. to jsem si vždycky přála, zapadnout do kolektivu!

nemám sbaleno. nemám vypráno. nemám usušeno (a o věšení ani nemluvim!). jsem negativní, cítíte to?! přemýšlím jak moc špatně na mě budou na vrátnici koukat, až si ponesu televizi, zřejmě dost. můj život by neměl bez Čestmíra Mázla smysl, no fakt.

prý bude dneska párty. ne, včera mi to vskutku nestačilo. jsem zvrácená.

proč si někteří lidé na své tašky připínají placku JSEM LESBA? vždyť přece i bez toho je to do očí bijící! aneb lesba-dress-code díky Guano!
když chcete tančit a zpívat, prosimvás, nesvlíkejte si u toho tričko. ten pot v očích pak fakt štípe.
a pokud jste kytarový mág, nechoďte na koncerty do Veverky a nesnažte se celý koncert ztlumit basu, zkazíte kulturní zážitek nejmíň dalším třem lidem (jo, jeden z nich jsem JÁ!).
pijte Kubíka, jsou tam vitamíny.

hu.

(rubrikoidní rubrika by měla být přejmenována na rubriku Senkrovna, co vy na to?)

miničlánek o megavýletu.

12. září 2010 v 10:07 | Bařena. |  radosti všedního života
čau. už jsem zpátky.
je mi jasný, že 99% z vás (kdo vlastně?!) si ani nevšimlo, že bych byla někde.. jinde!
dobře.
prodýchám to a obeznámím vás.
po dlouhém předlouhém roce strastí a utrpení (myšleno šetření a odpírání si!) jsme se s mužem KONEČNĚ vypravili do Parisu. sice jsem byla do posledního dne přesvědčená, že zabookovat si hostel na internetu nebyla moc dobrá volba a že nám nastoprocent řeknou, že jim od nás žádný email NIKDY NIKDY NIKDY nepřišel a my budeme spát pod mostem u Seiny. k mému velkému překvapení se tak nestalo (!) a minipokoj v pátym patře polo-rozestavěného a roztomile zaplivaného minihotýlku byl nááš (v pět ráno kladivo a sbíječka = nejlepší).
oblezli jsme snad uplně všechno co za něco stálo (i když mnohdy to podle mě stálo úplně za nic) a na pokoj se vraceli pravidelně o půl šestý na Big bradra - jo, byl francouzskej, ale chápejte.. nemusíte rozumět, to přece pochopíte ze situací!
Vyzdvihla bych tu zejména cikány hrající v metru na harmoniku. harmonika dobrá (klasika žejo), ale ty cikáni?! wtf.
zapomněla jsem doma pojištění. samozřejmě, že se nám nic nestalo! ale ta hrůza po každý, když autobusák jen o trochu víc šlápnul na brzdu! na zpáteční cestě jsem shlédla čtyři pěkné filmy a dalších šest hodin se křečovitě držela svého bezpečnostního pásu (kterej by mi v případě nehody podle mě stejně jen asi vymáčkl vnitřnosti z těla).
Důša požadoval fotoreport, ale víteco.. stejně to tu nikoho nezajímá, takže nakadit.

orevuár.

PS pro káčko: samozřejmě, že Paříž je skvělá, ale stěžovat si je můj stajl!