Červenec 2009

na nějaký čas sportovně vyžita, doufám.

28. července 2009 v 9:54 | Bařena.
...byla jsem na mistrovství světa!
jistěže jen jako líný divák, to jste zajisté čekali.

nuže... po stopadesáti letech jsem spatřila opět své známé a přátele z klubu veslařského, opět se přesvěčila o tom, že pít s nima je věc nelehká a mnohdy končí nepěknou kocovinkou, kterou napraví jen kilo rybích pepřenek. vinárna u Medůzy není stavěna na takový nátlak, pan domácí nebyl rád.

rybí pepřenky. mé zamilované jídlo!

spálila jsem si na tribuně nárty a mám nos jako okurku, jupí.
jen jednou jsem se odhodlala zakřičet na mého favorita, aby jel "jeď!". to bylo velmi slabé, ale vkládat do toho větší úsilí bylo k ničemu, favorit nás potom ani nepozdravil. drzost, to nebude zapomenuto.
seznámila jsem se spanem rozhodčím, který mlel hovna, ale měla jsem takovou radost, že mluvím s rozhodčím, že mi to bylo i jedno. stydím se-.-

mám takovou radost, že se můžu ohánět svými krásnými osmnácti léty!

někdo mi ukradl karimatku a já byla nucela nocovat na šedivé, studené podlážce stanu. proboha! nikdy více.
sobotní ráno bylo krušné, dokonce velmi, jsem ráda, že je to již celé za mnou. ovšem.. kdybych měla trochu více finančních prostředků a nešla v pondělí to té odporné práce, zůstala bych až do alelujá.

...nechci, aby to tu končilo nostalgickou větou!
achjo.

čau.

...dnešní příspěvek je věnován zásadním otázkám, které zajímají lidstvo již po staletí.

19. července 2009 v 19:52 | Bařena. |  radosti všedního života
...jaká je pravděpodobnost, že na moři potkáte nahého, odulého dědka na jachtě, pomluvíte ho (jeho pipíska a ostatní "tělo") jak to jen jde nejvíc nahlas, a pak si všimnete, že je to čech?
malá, ale stává se to.

celý týden jsem bádala nad tím, co láká lidi k tomu spálit svá těla do odstínu sytě rudé a přesto se nevzdát svého metru čtverečního na 45 stupňovém žáru?!
zaplatili si to, přece.

proč ženy vystavují svá prsa bez podrsenek na odiv svým manželům, synům, dcerám, matkám, sestrám a úplně cizím lidem i přes to, že v předklonu si po nich šlapou? -.-
je to krajně odporné.

konec otázek, jsem znechucena téměř vším co jsem zahlédla.

rozepsala bych se zde o našem skvělém výletu na loďce kamsi po moři, ale celou dobu jsem trpěla takovým strachem z ryb, převrhnutí, žraloka, bouře, srážky, výbuchu motoru a vos, že jsem byla jako v tranzu.
ne, nekoupala jsem se, nikde.
ne, ani v zátoce.
nesedla jsem si na příď a nelovila jsem mušle a mořský vokurky co se vyvážej do Itálie.
ale přežila jsem to.
to mi stačí ke štěstí.

a vůbec poprvé jsem jela na lodi!
mám za sebou další důležitou životní zkušenost. (mimo toho, že jsem se poučila o kvalitě žabek za šest pětek)

a nejsem ani opálená!
proboha.

naši koupelnu okupovali odporní černí pavouci, kteří chtěli vylézt vždy právě v tu chvíli, kdy jsem od nich byla dva centimetry. má fobie se stala ještě o něco větší a naučila jsem se, jak v noci nechodit čůrat. paní domácí to zjevně moc nevzrušovalo, že její hosté se dožadují biolitu, oznámila, chorvatsky, že je normální, že v létě doma pořád něco leze a že prý je to beztak naše vina, nezavíráme totiž okna. samozřejmě, jen hlupák v létě větrá!

jsem vyčerpaná.
můj "zásedící" mi v noci zakázal sklopit sedačku, prý v rámci pohodlné cesty. jeho.
díky. a díky taky Sandře, přeci.


mimochodem! ač se zdá, že to byla nejhorší dovolená v historii planety Země, opak je pravdou, jenom jsem si potřebovala postěžovat, ostatně jako vždy.
vlastně to bylo, až na pavouky a klimatizaci, nejlepší jak to mohlo být. ha!
dovi.